Slovo k program Ozvěny/ A few words by concerts Echoes of „Concerti Grossi“
Program volně navazuje na debutový úspěch Haydn Ensemble na Svatováclavském hudebním festivalu.
V posledních dvou desetiletích 17. století se objevila nová orchetrální forma Concerto, která se stala nejdůležitějším typem barokní hudby po roce 1700. Concerto bylo syntézou čisté instrumentální hudby založené na čtyřech základních postupech: koncertatní princip, textura pevného basu a květnatých výšek, organizování hudby na základě dur-moll sytému a budování velkých hudebních celků z jednotlivých samostatných pohybů.
Concerto Grosso je pravděpodobně nejdůležitějším typem barokního koncertu, který se vyznačuje použitím malé skupiny sólových nástrojů, s názvem Concertino nebo Principale, proti plnému orchestru, s názvem Concerto, Tutti nebo Ripieni. Concertino se obvykle skládá z diskantových nástrojů (např. houslí) a continua (hudební posaz typický pro barokní trio sonáty), ale může to být i jeden sólový nástroj. Otcem Concerta Grossa je italský skladatel Arcangello Correli.
Tehdejší módní vlně Concerta Grossa podlehla celá hudební barokní evropa v čele s mnoha slavnými jmény .
I Georg Friedrich Händel neodolal a zkomponoval dvě řady Concertů Grosso.
Händelovo Concerto Grosso č.12 h moll op.6 HWV 330 je typickou ukázkou této formy s klasicky kontrastním soubojem koncertantní skupiny houslí s violoncelem oproti orchestru. V celém koncertu je silná inspirace Itálií, kterou Händel hojně navštěvoval. Svědčí rovněž o Händelově velikosti mysli a srdce.
Úvodní rytmické Largo připomíná dramatický styl francouzské předehry. Zároveň vyznívá jako vyznání lásky a odloučení milenců. Navazuje na něj brilantní Allegro, vzbuzující pocit mota perpetua. Třetí část, láskyplné Larghetto e piano, obsahuje jednu z nejkrásnějších melodií napsanou Händelem. Čtvrtá část je krátké chladné osudové Largo s recitativy, které vede do závěrečné nekompromisní fugy v Allegru v Gigue, která cituje téma odvozené od fugy Friedricha Wilhelma Zachowa, Händelova učitele v Halle. Celé dílo vyznívá jako příběh nenaplněné lásky dvou mladých milenců.
Další Händelovo Concerto Grosso č.7 B Dur op.6 HWV 325 (jako jediné z celé řady nemá skupinu Concertina) je jedinečným orchestrálním typem této formy.
Koncert otevírá krátké zamyšlené Largo, které lze chápat i jako předehru k Allegru, ve kterém nám Händel nabízí tematicky pohled na tehdejší lodní cestování na moři. Je mistrnou ukázkou umění fugy s důrazem na rytmus. Tajemné Largo e piano připomíná styl J.S.Bacha. Poslední dvě části, roztančené Andante plné stále se opakujících ritornellů a bouřlivé synkopy v Hornpipe připomínající námořnické tance, završují radostnou až bujarou taneční formu concerta.
Nejprogresivnější forma Concerta Grosso zazní v Concertu Grossu č.6 Es Dur op.7 “Nářek Ariadny”. Úchvatné dílo dalšího italského barokního mistra Pietra Antonia Locatelliho. Předlohou byl Locatellimu příběh z řeckých bají. Autor zhudebnil moment, kdy Théseus spěšně odplouvá do vlasti a spící Ariadnu zanechává na ostrově. Nářky, smutky, vzlyky, hysterie, bolest a smutné vzpomínky na opojné chvíle milostného vzplanutí mezi Ariadnou a Théseem činí tento koncert výjmečným skvostem, který je na svou dobu velmi moderním zápisem různých podob lament a dokládá zároveň nadčasový skladatelský přístup Locatelliho.
Vejvanovského XXI.Sonata Natalis „Vánoční“ není úplně ryzí formou Concerta Grosso, přesto ji můžeme zařadit z pohledu instrumentace k této formě. Pavel josef Vejvanovský se nechal volně inspirovat lidovou ukolébavkou Hajej, můj andílku, z níž použil krátký motiv v první části Allegro, které je roztančené metrikou francouzského Courantu. Navazující Adagio zklidňuje předchozí děj a vytváří skvostné hudební plochy s niterným sólem prvních houslí a kontrastních vstupů fléten.
Závěrečné Vivaldiho Concerto Grosso g moll RV 156 je dalším orchestrálním typem této vrcholné formy baroka, které se svým nezvykle třívětým celkem spíše připomíná sinfonii.
Pevně kráčející Allegro, jakoby odměřovalo čas všech zůčastněných. Po něm přichází pomalé Adagio, s lamentujícím partem violoncella v kontrastu s ostatními smyčci, které pouze doprovázejí jeho pohyb. V závěrečném Allegru, které se otevírá fugou se stupnicovými běhy, autor vystihuje marnost a zároveň rychlost života. Zajímavým rysem tohoto díla je, že všechny tři části jsou ve stejné tónině.
Martin Petrák
Haydn ensemble 